Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. 2. 2017

Ken Loach: Pořád je spousta věcí, za které musíme bojovat

loach-ken-3629302-1-950x0p0.jpeg 
Ken Loach


Příspěvek vyšel na webu ČRo Vltava 7.2.2017. http://www.rozhlas.cz/vltava/slovoofilmu/_zprava/ken-loach-porad-je-spousta-veci-za-ktere-musime-bojovat--1696166

 
Britský režisér Ken Loach se na sklonku své kariéry blýskl velmi silným filmem, kterým vytáhl na světlo jednu ze současných podob evropské chudoby. Za snímek Já, Daniel Blake podruhé vyhrál Zlatou palmu v Cannes. V rozhovoru pro Vltavu mluví Loach o Donaldu Trumpovi, chudobě i potřebě angažovaného filmu.
Já, Daniel Blake, film osmdesátileté legendy britského filmu Kena Loache (Kes, Země a svoboda, Sladkých šestnáct let, Zvedá se vítrad.), vznikl podle scénáře jeho dvorního scenáristy Paula Lavertyho a v produkci Rebeccy O‘Brien. Vypráví příběh postaršího muže z Newcastlu, který se po infarktu ocitne v nesmyslném byrokratickém kolotoči žádostí o státní sociální podporu. Británie totiž tento systém ‚outsourcovala‘, takže žadatele o dávky pro ni tvrdě posuzuje externí firma. A ta žadatele nutí shánět práci třeba i v rozporu s doporučením lékařů. Daniel potkává svobodnou matku Katie, která je v podobně těžké situaci. Společně se snaží vypořádat s příkořími systému a přitom neztratit zbytky obyčejné cti. Autentickým herectvím, civilní režií a právě podstatným současným tématem, povstávajícím z filmařsky zdánlivě nudných byrokratických bojů, se nezdolný levicový filmař Ken Loach představil v obdivuhodné formě.

Následuje rozhovor, který vznikl během udílení Evropských filmových cen 2016. Pokud jej nechcete níže číst, můžete si jej poslechnout v následujícím odkazu.

 
Já, Daniel Blake
 je příběh o boji za lidskou důstojnost a o muži, který stojí proti britskému sociálnímu systému. Důležité je v něm také téma stárnutí. Proč jste se ve filmu Já, Daniel Blake rozhodl vyprávět o stárnoucím muži a ne například o nějakém mladíkovi?  

Myslím, že o mladých lidech vypráví většina filmů. Říkali jsme si, že by bylo dobré natáčet o někom starším, protože staří lidé jsou na státní podpoře závislí nejčastěji. Jste například častěji nemocní, když jste staří. A Daniel Blake už taky společnosti za svůj život svojí prací přispěl. Pravice často říká, že na to, abyste od státu mohli brát peníze, musíte do společného nejdřív něčím přispět. A Daniel přispěl. Má řemeslné dovednosti, není to oběť, není na ničem závislý... Čekali byste, že právě on je někdo, koho společnost skrze svoje instituce musí podržet. Ale ta to udělat nechce. 

To samé se týká hlavní ženské hrdinky filmu. I ona je velice typický příklad. Takových, jako je ona, jsme potkali spoustu. Má děti a žije s nimi po ubytovnách. Když změní ubytovnu, děti musí začít chodit do jiné školy, a tímpádem vandrují z jedné do druhé. Pak matka chvíli bydlí u svých rodičů, to máte další stěhování. Takhle děti přicházejí o šanci na dobré vzdělání a dobrý život. Při posledním sčítání se přišlo na to, že víc než 100.000 dětí je bez domova. 100.000 dětí bez domova! V Británii! To je ta země, kam lidé přicházejí, aby našli novou budoucnost a vydělali si na živobytí! 

Celkem je podle úřadů bez domova asi 500.000 lidí. Ale ještě mnohem víc lidí přespává někde na gauči u svých známých. A taky musíte vědět, že v tom množství nejsou mladí lidé, kteří zůstávají u svých rodičů, protože si vlastní bydlení nemůžou dovolit. Nájmy jsou prostě příliš vysoko, z čehož profitují leda majitelé nemovitostí. Pro ně je to dobré, ale pro všechny ostatní je to hrozné. Prostě, pořád je spousta věcí, za které je třeba bojovat. 

Jak se vlastně ohlížíte za rokem 2016? Natočil jste nový film, dostal jste za něj Zlatou palmu v Cannes, byl jste nominovaný na několik Evropských filmových cen, ale také se Britové v referendu rozhodli pro brexit a zdá se, že se svět mění... 

Z hlediska filmu se věci nemění moc rychle. Náš film byl velmi dobře přijatý, všude, kam jsme s ním přijeli. Ano, Británie se rozhodla odejít z Evropy. Myslím, že je to proto, že se lidi bojí a že jsou naštvaní. Odcizili se aktuálnímu dění, chtějí mít hlavně jistotu práce, bydlení. Cítí se nejistě. Lidé s nízkými příjmy nevidí žádná zlepšení. Nikdo s nimi nemluví. A tak volili proti politikům. A byl to celé podvod. Ti, co se prezentovali jako anti-establishment, jsou jen nový establishment. To byl ten trik. Zároveň má ale Evropská unie velké problémy. Je to unie pro obchod, ve které profitují velké firmy, ne pracující lidé. Potřebujeme jinou Evropu. 

Další problém bylo zvolení Trumpa. Z toho mám opravdu starosti. Každý z evropských pravicových lídrů je teď cítí silnější. Le Penová, politici ve východní Evropě, v Holandsku... 

Měl by na to přímo reagovat film? 

Ano, myslím, že ano. Jestli věříme, že film má nějakou společenskou roli, tak teď potřebujeme filmové aktivisty. V jiné době se dalo říct, že děláme filmy, protože tak nějak milujeme kinematografii. Že je to dobrá zábava. To si teď nemůžeme dovolit. Je za pět minut dvanáct. Potřebujeme filmy všeho druhu, samozřejmě, ale musíme se k současnosti postavit aktivně. 
 


 
Natáčíte filmy od 60. let. Je pro vás dnes těžší najít si filmové téma?

 Ne, to určitě ne. Příběhů, které čekají ve frontě na zpracování, je dost. Hodně lidí chce mluvit o tom, co zažili. Jejich hlas totiž není slyšet. Tolerujeme věci, které jsme ještě před pár lety netolerovali. Příkladem jsou potravinové banky. Nevím, jestli jim tady říkáte stejně, ale to jsou ty instituce, ve kterých se charitativně rozdává jídlo potřebným. Jedna skupina bank – jenom část z existujících institucí tohoto druhu – vloni rozdala 1 milion 200 tisíc potravinových balíčků. Půl milionu z toho byly dětské balíčky. - Půl milionu dětí by se bez pomoci potravinových bank nenajedlo... A to jsme jedna z nejbohatších zemí Západu. To jsou věci, o kterých nikdo nechce mluvit. Kromě samotných lidí, kteří jsou v nouzi. 

Potravinová banka se objeví i ve filmu Já, Daniel Blake, v jedné z jeho nejsilnějších scén. Rešeršoval jste tohle téma pro film?
Ano, první den jsme jeli do mého rodného města, které je ve střední Anglii. Je to malé industriální město jménem Nuneaton. A hned první den jsme společně se scenáristou Paulem Lavertym potkali 19letého mladíka, který žije v bytě pronajatém od charity a práci má jenom nárazově díky svému známému anebo skrze agenturu. Jsou týdny, kdy práci nemá vůbec. Chtěli jsme, aby nám ukázal, co má v ledničce. Nebylo tam nic. Nebyly tam ani nějaké sušenky, nebo mléko, chleba, nic. Ten mladík k tomu dodal, že minulý týden tři dny nic nejedl. Zdravý 19letý muž, který hledal práci... 

Před Já, Daniel Blake jste řekl, že už s filmem končíte. Když jste tohle viděl, tak se ve vás probudila zodpovědnost a znovu jste se pustil do příprav filmu?
Tomu nešlo odolat. Poznali jsme výjimečné příběhy a postavy... Cítili jsme, že tenhle příběh musíme vyprávět. 

Máte tedy další projekty, filmy, na kterých chcete pracovat, nebo ne?
Ne, ani ne. Letos v zimě se chci hlavně dívat na fotbal! 

 

Takže co dodat? Zkusím to trochu rozvést;-). Jak bylo řečeno, není to třeba o Babišovi, jenž je v zásadě to samé (ač se sám proti tomu rádoby chytře vymezuje), co politici z našich tradičních (či zavedených) stran, jde o to, že je něco špatně. A to zdaleka nejen, že všichni tito naši zástupci dělají něco jiného, než co nám slibují, ale v principu. Kdo z jejich jednání, pominu-li je samé (Babiš to má hezky v jedné osobě), především profituje? Zatím spíš platí prosté – jací voliči, tací politici:-(.