Ranní úvaha Martina Nawratha: Krásnější svět
20. červen 2018
Být v dnešním světě optimistou je až skoro nepatřičné. Napsat knihu o krásnějším světě může působit úsměvně, naivně nebo sakra odvážně.
Této drzosti se dopustil americký aktivista Charles Eisenstein v knize „Krásnější svět je možný, naše srdce to ví“.
Když tu větu, která je názvem knihy, vyslovíme pomalu, pečlivě a necháme ji skutečně doznít, může být ozvěnou, kromě řady otázek, hluboce prožívaná pravda. Záchvěv nezapomenutelné naděje v nás a přesvědčení, že stávající, na první pohled chaotická podoba světa je smysluplná, stejně jako životy, které v něm žijeme. Opřít tuto naději o znalost našeho srdce je nejen odvážné, je to až revoluční a prorocké. Stejně jako kniha sama.
Spojit povídání o jedné z milionu knih, které v současnosti vycházejí, s termíny prorocká a revoluční je z mé strany pokus naběhnout si na vidle dnešního racionalismu, hyperrealismu a cynismu. Ostatně s ním kniha v celé své šířce a hloubce polemizuje. Překvapivě jej ale, tak jako řada jiných, rádoby pozitivních knih této doby, nezesměšňuje a neponižuje. Když knihu čtete, můžete vnímat, jak všechny ty pochybnosti, které byste autorovi chtěli vmést do tváře, střílíte ostrými a bolestivými šípy jen sami do sebe. V tom je síla i křehkost této knihy.
Autor knihy se neopírá ani o jedno z našich stávajících náboženství, ani o jeden aktuální, konkrétní, myšlenkový směr. Brilantně kombinuje a smysluplně propojuje své znalosti ekonomie, filozofie, psychologie a dalších vědních oborů. Přesto kniha není v klasickém slova smyslu vědecká, ale není ani náboženská. A není ani ze šuplíku new age, přestože by ji tam leckdo asi zařadil.
Aby bylo jasno. Kniha není souborem návodů, jak udělat z našeho světa během jednoho roku ráj na zemi. Z velké části se věnuje tomu, co řada z nás každodenně zná. Naše stávající pojetí světa, instituce a nástroje, kterými tento svět obhospodařujeme, selhávají. Nechceme si to přiznat, protože je těžké s tím žít, ale podoba rozvoje společnosti, která je nám tak vlastní, že už o ní ani nepochybujeme, narazila na své limity.
Ještě stále část naší bytosti prožívá, lpí a doufá, že ty staré dobré časy, kdy platy rostly, kupovaly jsme si stále lepší, větší a modernější cokoliv a zdravotníci slibovali delší a zdravější život, nenávratně mizí. Naše druhá, citlivější a přitom v něčem velmi realistická polovina nás samotných vidí, že zemi nenafoukneme, chudobu ještě větším ekonomickým růstem nevymýtíme a nové a nové nemoci novými a novými léky nevyléčíme.
Co tedy autor s tím vším hodlá udělat? Vzývá nějakého mesiáše nebo očekává apokalypsu? Tak trochu nic z toho a tak trochu obojí. Mesiáše, pozor, tady se z toho nikdo z nás nevyvleče, vidí v každém z nás. V tom, jak se více či méně vědomě a více či méně dobrovolně spojujeme se sebou, ve svém jedinečném poslání, se svými blízkými a se světem, který nám dává znovu smysl. Světem, který se znovu stává společným příběhem, na jehož pokračování se každý z nás podílíme.
Za apokalypsu pak můžeme v autorově pojetí považovat ne rozpad světa v ohni pekelném, ale rozpad jeho stávající podoby.
Vizi, které autor důvěřuje, není z řady dobře míněných a naplánovaných vizí, se kterými máme my středoevropané tak neblahé zkušenosti. Není výtvorem několika chytrých mozků. Je vizí toho, co samo chce být zrozeno. Síla této vize čerpá ze svého vlastního bytí, které není závislé na naší individuální a proto nutně omezené vůli, zkušenosti a poznání, přesto je jím spoluvytvořena.
Na závěr jedno varování. Pokud si knihu přečtete a moc vám to doporučuji, nebude váš život a svět, ve kterém nyní žijete, už nikdy stejný. Budete o knize a jejím obsahu chtít mluvit se svými blízkými. Budete chtít zkoušet, jak moc můžete věřit něčemu tak imaginárnímu, křehkému, neuchopitelnému a současně tak fyzickému, masitému, plnému životodárné krve a neustálého pohybu, něčemu, čím naše srdce skutečně je.
Martin Nawrath
odkaz na zdrojovou stránku:
https://vltava.rozhlas.cz/ranni-uvaha-martina-nawratha-krasnejsi-svet-7496633
Nejprve si musím postesknout nad předpokladem ze závěru výše uvedeného textu, že AŽ po přečtení této knihy bude váš život možné nahlížet z jiného pohledu. V tom podle mě tkví zásadní problém tohoto světa, proč si dosavadní způsob lidského žití dosud tak málo lidí uvědomuje, resp. proč většina z nich činí, jak činí? V tomto směru už jen okrajovou myšlenkou se pak jeví, že recenze podobné knihy vůbec dorazila i sem, pokud tedy Český rozhlas lze nazvat mainstreamové médium, když předpokládám, že ano, je toto pro mne s podivem, a lze to tedy brát jako jistý posun ve vnímání současnosti.
Jinak obsah knihy zcela zapadá do portfolia informačního sdělení časopisu jako je 7.G, v němž je ukázka z knihy k mání v odkazu (https://www.sedmagenerace.cz/my-a-zeme-jsme-jedno/), resp. ne tak doslova, je k tomu třeba stát se předplatitelem;-).
Pro ty, jež nemají čas na podobné „kraviny“ mohu snad poopravit jejich postoj, pomocí citace několika témat z dané ukázky: 1) Co je to typ člověka, který je politicky pasivní, volí ze strachu a nenávisti, usiluje o nekonečný materiální zisk a bojí se přemýšlet o změně? 2) Mentalita války, která ospravedlňuje a požaduje obětování čehokoli v zájmu Vítězství, je také mentalitou lichvářství. 3) Ekologie je redukována na hru čísel. 4) V příběhu spolubytí bychom měli očekávat, že jakákoli nerovnováha v naší vlastní společnosti a v kolektivním myšlení se odrazí v obdobných nerovnováhách v procesech uvnitř Gaii.
Téma ještě trochu odlehčím, ač netvrdím, že to je zde nutně třeba, citací ze závěru komentáře Saši Mitrofanova: Pravda kopyt z 19.6.2018 na serveru novinky.cz.
Sedm hrdinů, kteří padli 18. 6. 1942 v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, musí být pro tyto lidi málem blázni. Často si vybavuji Lubomíra Zaorálka, jak během jedné z kampaní vyděšeně vyprávěl o setkání se starým mužem. Ten mu řekl, že se stejně měl nejlíp za Hitlera, práce byla, byl pořádek.
Tento stav mysli popsal současný český autor vystupující pod jménem Olav H. R. Hotovson v básni Podstata stáda:
Zelené lístky dávno
spaseny
je nám dobře na zemi
V udusané hlíně
stojíme líně
páchne tu teplo
shluku těl
po čem jsem toužil
už jsem zapomněl
Jsem krásou stáda
zcela opit
jsme jen my
a naše pravda
kopyt.
odkaz na komentář:
https://www.novinky.cz/komentare/475438-ocima-sasi-mitrofanova-pravda-kopyt.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
