A proč bych vůbec měl dopovat? Do profesionální cyklistiky jsem přišel z jiného prostředí, než řada mých kolegů a soupeřů. Narodil jsem se v Belgii, ale vyrostl jsem na britském vzduchu. Ve Velké Británii je cyklistická kultura úplně jiná. Něco brát, to je u nás morálně neakceptovatelné, to se nepromíjí. Je mi fuk, co lidé říkají, ale pohled na doping je v Británii zcela odlišný od Itálie a Francie, u nás není možné, aby jezdec jako třeba Richard Virenque něco vzal, chytili ho, odsoudili, potrestali – a on se pak vrátil a byl za hrdinu.
Kdybych dopoval, riskoval bych úplně všechno. A že by to byl dlouhý seznam. Mám nějakou reputaci, rodinu a manželku, dům, vše, čeho jsem kdy dosáhl, medalie, tituly, vyznamenání. Pamatuju, jak v roce 2007 chytili Christiana Moreniho a já na letišti v Pau zhnuseně hodil dres Cofidisu do koše, aby mě nikdo nemohl spojovat s těmi událostmi, s dopováním.
Neumím si představit, že bych vodil děti do školy u nás na vesnici a každé ráno by na mě všichni koukali skrz prsty, že jsem podvodník, že jsem třeba vyhrál Tour de France, ale podfukem.
A nejde jen o mne. Mám kamarády, které jsem poznal díky cyklistice, mám příbuzné. A cyklistika u nás v rodině, to nejsem jen já a Tour de France. Moje žena pořádá malé závody v Lancashiru, můj tchán je funkcionář, moji příbuzní pracují ve světě kol skoro padesát let. poškodil bych Sky, sponzory, trenéry... Nemohl bych chodit po světě se strachem, že podvádím a že se na to jednoho dne přijde. Za tohle doping nestojí. Živí mě sport, ale není o nic víc, než všechno ostatní v mém životě. Vyhrát Tour za každou cenu mi nestojí za to, abych ztratil všechno, co mám. Kdybych cítil, že musím podvádět, tak s ježděním seknu, a budu jezdit jen o nedělích pro noviny a do kavárny a seženu si práci v Tescu.
Bradley Wiggins, The guardian, přetisk Sport 21.7.2012
